evarozalie

Dneska vám nic nenapíšu. Padám na řidítka. Dorazily k nám Vánoce. Bylo by to super, kdyby to nezahrnovalo stavení milionu dekorací, nadílku deadlinů "do konce roku 2018" a putovní institucionální vir. Flitry mám až tam, nevím, čí jsem a jestli se náhodou nejmenuju Rudolf, a zatímco si zapisuju nejdůležitější poznatky o komemorativní sepulkrální kultuře raného novověku, zpívám si koledy a v hlavě porovnávám všechny várky Štěpánova vaječňáku (lihovej, rumovej, staromysliveckej) s kanadským eggnogem (představte si řídkej vaječňák bez volume. Velmi smutný příběh.).  Taky by mě zajímalo, jestli jsou čutňáci klasickou středoevropskou faunou. Protože z našich instalací to tak vypadá. No nic, půjdu spát. Užívejte pondělí. Tady  pár flitrů a naše dnešní celodenní zábava - aktualizace -  zde :-)

Cesta II. Rčení „krve by se v něm nedořezal“ pro mne získalo úplně nový a dosud netušený rozměr. Ve chvílích, kdy jsem nebyla ztuhlá panikou, jsem se opřekot modlila k Bohu a slibovala mu hory doly, jen když si ti zlí hoši přijdou pro tentokrát pro někoho jiného. Nejsem si úplně jistá, jestli jsem v tom záchvatu neslíbila i pouť do Mariazell, ale je to možný. Co nakonec zabralo, netuším. Faktem je, že se o pár minut později to letadlo odlepilo i se mnou, která jsem byla obohacena zážitkem, který sice nebyl úplně dobrý, ale za to velmi intenzivní. Cesta proti proudu času byla následně procházkou růžovým sadem. Značně tomu pomohlo, že se v růžovém sadu podával čokoládový mousse, zmrzlina a tiramisu. Byla jsem tak upokojena, že jediným výraznějším vzrušením bylo to odvěké dilema „chicken or pasta“. O další vzrušení se postarali až na zemi. Edmonton je malé letiště, a tak tu imigrační oddělení otevírají jenom, když přiletí letadlo. Nějaké. Příslušné. Takže asi...

Cesta „Tady máte formuláře, ty mi po příjezdu vyplňte. Zároveň si schovejte všechny účtenky, účtenky od letenek, od taxíků a pošlete mi je. Máte nárok na hrazení cestovních výdajů, diety a kapesné.“ „Jo, tak moc děkuju, že jste mi to posledních deset minut trpělivě vysvětlovala, už to asi začínám chápat. Jo a tady je ještě položka ´cestovní pojištění´." „Ale na to nárok nemáte.“ „Aha, já jen, že je ta položka v tom formuláři, co jste mi poslala a taky je to ve smlouvě, že to musím mít povinně.“ „No to sice musíte, ale nárok na proplacení nemáte.“ „Hm, to dává smysl.“ „A vy po mě chcete účtenku za letenku, ale tu přece máte vy. A taky tady uvádíte měnu v USD, ale já budu vykazovat v CAD. Jo a píšete mi to tady na dva dny, to už jste to spočítali i za cestu zpátky? Aha, nevíte. Tady máte ty účtenky. Cože? Jak nepotřebujete? Jak zdarma poskytnuté jídlo v letadle? Jak v tubě od zubní pasty?!?“ Cestovní pojištění jsem si zařizovala na ...

Rychlokurz byrokracie O tom, že kulaté razítko je ultimátní magie mající nevyčíslitelnou hodnotu, mne poučilo již finské dobrodružství. Ordung must sein, speciálně, když vám na to bůh vytvořil lejstro. Věděla jsem, jaký úděl mě zhruba čeká, a tak jsem se zhluboka nadýchla, připravila pohotovostní vodku k počítači a napsala na všechny světový strany, co všechno potřebuju. Líbilo se mi především MŠMT, kde můj výjezd koordinovaly tři paní (teda takhle, tři je číslo, o kterém vím). Perfektní na tom bylo, že vzájemně o svých existencích nejspíš neměly ani ponětí. A taky měly dovolenou. Takže jedna mi psala, že mi posílá smlouvu, kterou musím vyplnit a poslat zpátky. Poděkovala jsem, vyplnila, obratem poslala zpátky a o celém tomhle dobrodružství jí pro jistotu napsala ještě e-mail (já jsem totiž vždycky hrozně nervózní, když něco posílám Českou poštou). Odpověď byla v mé schránce (rozumějte mailové) již za dva týdny. Paní se omluvila za delší čekání a vtipně poznamenala, že ...

Rafinovaná finta jak vyfičet před fjálraven  Ta strategie má hodně promyšlených kroků, jejichž popis by zabral dlouho, ale za to by byl nudný. Spokojme se tedy s tím, že Dominika odjela na Zéland a mě to inspirovalo. A pak mi jednou přišel mail, kde se psalo, že jakýsi institut v Kanadě vypisuje výběrové řízení na pozici v podstatě odborného asistenta. Nebyl to sice Zéland ani Austrálie, ale zase za to nabízeli peníze, což mi přišlo zábavnější. Méně zábavný bylo, že chtěli, abychom tu byli rok. Dospěla jsem k názoru, že si to musím promyslet. Promyslela jsem to tak pečlivě, až jsem nestihla poslat přihlášku. Teda byla bych nestihla (vidíte ten předminulý čas? I čeština tyhle temný věci dokáže.), kdyby neprodloužili deadline. Dívala jsem se na tu obrazovku, kde právě svítilo znamení shůry napsané tučnými verzálkami. Dle pravidel přijímacího řízení se do prvního kola posílal badatelský projekt a CV. Pokud se obojí zdálo dostatečně kvalitní, byl kandidát př...

No… jednou to přijít muselo. Asi bylo naivní očekávat, že být v Čechách bude stačit. Nestačilo. Ty hnusný Fjällräven batůžky přišly až sem (připomenout si je můžete tady ). Měly sice docela dobrý zpoždění, ale jakmile dobyly výlohy na synkáči, přes který musím prakticky denně, nebylo na výběr. Takže jsem sbalila kufry. Destinaci je evidentně potřeba vybrat za hranicema Evropy, bo ty batůžky jsou jak mor (haha). Takže přes oceán. A radši někam, kde chápou, jak vypadá funkční batoh… Kanada?