Rafinovaná finta jak vyfičet před fjálraven 

Ta strategie má hodně promyšlených kroků, jejichž popis by zabral dlouho, ale za to by byl nudný. Spokojme se tedy s tím, že Dominika odjela na Zéland a mě to inspirovalo. A pak mi jednou přišel mail, kde se psalo, že jakýsi institut v Kanadě vypisuje výběrové řízení na pozici v podstatě odborného asistenta. Nebyl to sice Zéland ani Austrálie, ale zase za to nabízeli peníze, což mi přišlo zábavnější. Méně zábavný bylo, že chtěli, abychom tu byli rok. Dospěla jsem k názoru, že si to musím promyslet. Promyslela jsem to tak pečlivě, až jsem nestihla poslat přihlášku. Teda byla bych nestihla (vidíte ten předminulý čas? I čeština tyhle temný věci dokáže.), kdyby neprodloužili deadline. Dívala jsem se na tu obrazovku, kde právě svítilo znamení shůry napsané tučnými verzálkami.

Dle pravidel přijímacího řízení se do prvního kola posílal badatelský projekt a CV. Pokud se obojí zdálo dostatečně kvalitní, byl kandidát přizván do druhého kola, kde mu byl odměnou hodinový pohovor s ředitelem ústavu. Pěkně z oka do oka, pan profesor rád cestuje.

Tak jsem o tom zase chvíli přemýšlela (pche, do Alberty mám díky časovým pásmům náskok 8 hodin). Buďme upřímní, moje téma je natolik bizarní (materiální funerální kultura raného novověku na příkladu Prahy. Zvládli jste to bez zádrhele?), že úspěchem bude už jen to druhé kolo. To byl celý plán. Jakožto sběratel zkušení jsem chtěla mít zkušenost s tímto výběrovým řízením a největší otázka života, vesmíru a vůbec byla, jestli jsem schopná napsat dobrý výzkumný projekt v angličtině. Na tak šílený téma, jako jsem právě uvedla. Pokud bych to zvládla napsat tak, že to někomu z druhýho konce světa (nebo z druhý třetiny, to je jedno) přijde zajímavý, je to moje pure victory a já nechci víc. Vážně, falešná skromnost stranou – já už jsem zkrátka příliš stará na to, abych jezdila na rok někam do prdele. Teda do Kanady.

Tak jsem tedy konečně napsala badatelský projekt (abych ho v poslední čtvrthodině před odesláním totálně celej přepsala) a učinila facelift svému CV, které jsem kdysi nesla na doktorskou zkoušku z angličtiny. Slavnostně jsem to odeslala s celým dnem předstihu a spokojeně vypnula počítač.

Velmi krátce na to mi pan profesor odpověděl, že je to sice všechno moc hezký, ale přihlášku jsem poslala po deadline, a že se tudíž musí poradit s komisí, jestli je možné ji ještě vzít.

Třikrát jsem zamrkala a pak jsem mu odpověděla, že deadline je přeci ta věc, kterou prodloužili. Jako já jsem sice občas drzá, ale tak drzá, abych někam posílala přihlášku deset dní po termínu … to zase jako taky mám svůj charakter.

Pan profesor mi odpověděl, že to bylo ale prodloužení z loňska.

Chvíli jsem řvala na monitor, a pak jsem se soustředěně pokoušela pochopit, jak může 27.-dubna-roku-2018 znamenat loňský rok a co se v takovém případě dělá. Za debila se mi být nechtělo, ale provokovat druhou stranu se taky nejevilo jako příliš strategický. Ono to obecně spíš vypadalo, že v tomhle případě můžu druhému kolu rovnou zamávat. Než jsem stihla vymyslet precizní, ale ne drzou odpověď, přišel mi mail, že se mám za dva týdny ráno dostavit na MŠMT k pohovoru. Bezva, zrovna když mám dovolenou… Musela jsem z ní kvůli tomu předčasně odjet a byla jsem naprdnutá. Taky mi řekli, že jsme ve druhým kole celkem čtyři. To nevypadalo dobře.

Pohovor s panem profesorem probíhal v budově MŠMT a trval skutečně přes hodinu. Dostávala jsem samé zajímavé otázky a odpovídala vskutku profesionálně.

„Co si myslíte o tom, že byste učila češtinu?“

„Cože? No to teda nevím. Konverzace bych asi zvládla, ale učit jazyk, to bych nerada. Víte, ze zkušenosti z finštiny vím, že rodilý mluvčí je nejhorší učitel svého jazyka. Takže já bych češtinu učila dost nerada.“

„Tak, teď otázka, která musí padnout: Proč si myslíte, že jste nejlepší kandidát?“

„Tak, teď odpověď, která padnout nesmí: Jenže já si nemyslím, že jsem nejlepší kandidát.“

Jsem fakt ráda, že na stole bylo dost vody pro můj potící se mozek. Přišly ale i odlehčující momenty.

„Co si myslíte o tom, že byste se musela přestěhovat do chladnějšího klimatu? Přeci jen, máme celkem zimu, mrzne, trvá to dlouho,… tak jak byste se s tím vyrov---- jo vy jste byla v tom Finsku. Tak nic, beru zpět.“

„Tak dál.“

„Ale pozor, my máme zimu, ale máme taky topení.“

„Nene! I tenhle vynález už k vám doputoval?!?“

„Takže funerální kultura? Je to smutný?“

„No, proč myslíte, že mám na sobě červený, nikoli černý šaty?“

A pak mi za týden přišel e-mail, že mě vybrali. Že si s tím výsledkem tak pospíšili, mě docela potěšilo, protože dle původních propozic to měli sdělit v červenci a nástup byl koncem srpna. A zařizujte milion věcí, když má celá zeměkoule dovolenou…