Rafinovaná finta jak vyfičet před fjálraven
Ta strategie má hodně promyšlených kroků, jejichž popis by
zabral dlouho, ale za to by byl nudný. Spokojme se tedy s tím, že Dominika
odjela na Zéland a mě to inspirovalo. A pak mi jednou přišel mail, kde se
psalo, že jakýsi institut v Kanadě vypisuje výběrové řízení na pozici v podstatě
odborného asistenta. Nebyl to sice Zéland ani Austrálie, ale zase za to
nabízeli peníze, což mi přišlo zábavnější. Méně zábavný bylo, že chtěli,
abychom tu byli rok. Dospěla jsem k názoru, že si to musím promyslet.
Promyslela jsem to tak pečlivě, až jsem nestihla poslat přihlášku. Teda byla
bych nestihla (vidíte ten předminulý čas? I čeština tyhle temný věci dokáže.), kdyby
neprodloužili deadline. Dívala jsem se na tu obrazovku, kde právě svítilo
znamení shůry napsané tučnými verzálkami.
Dle pravidel přijímacího řízení se do prvního kola posílal
badatelský projekt a CV. Pokud se obojí zdálo dostatečně kvalitní, byl kandidát
přizván do druhého kola, kde mu byl odměnou hodinový pohovor s ředitelem
ústavu. Pěkně z oka do oka, pan profesor rád cestuje.
Tak jsem o tom zase chvíli přemýšlela (pche, do Alberty mám
díky časovým pásmům náskok 8 hodin). Buďme upřímní, moje téma je natolik
bizarní (materiální funerální kultura raného novověku na příkladu Prahy.
Zvládli jste to bez zádrhele?), že úspěchem bude už jen to druhé kolo. To byl
celý plán. Jakožto sběratel zkušení jsem chtěla mít zkušenost s tímto
výběrovým řízením a největší otázka života, vesmíru a vůbec byla, jestli jsem schopná
napsat dobrý výzkumný projekt v angličtině. Na tak šílený téma, jako jsem
právě uvedla. Pokud bych to zvládla napsat tak, že to někomu z druhýho
konce světa (nebo z druhý třetiny, to je jedno) přijde zajímavý, je to
moje pure victory a já nechci víc. Vážně, falešná skromnost stranou – já už
jsem zkrátka příliš stará na to, abych jezdila na rok někam do prdele. Teda do
Kanady.
Tak jsem tedy konečně napsala badatelský projekt (abych ho
v poslední čtvrthodině před odesláním totálně celej přepsala) a učinila
facelift svému CV, které jsem kdysi nesla na doktorskou zkoušku
z angličtiny. Slavnostně jsem to odeslala s celým dnem předstihu a
spokojeně vypnula počítač.
Velmi krátce na to mi pan profesor odpověděl, že je to sice
všechno moc hezký, ale přihlášku jsem poslala po deadline, a že se tudíž musí
poradit s komisí, jestli je možné ji ještě vzít.
Třikrát jsem zamrkala a pak jsem mu odpověděla, že deadline je
přeci ta věc, kterou prodloužili. Jako já jsem sice občas drzá, ale tak drzá,
abych někam posílala přihlášku deset dní po termínu … to zase jako taky mám
svůj charakter.
Pan profesor mi odpověděl, že to bylo ale prodloužení
z loňska.
Chvíli jsem řvala na monitor, a pak jsem se soustředěně
pokoušela pochopit, jak může 27.-dubna-roku-2018 znamenat loňský rok a co se
v takovém případě dělá. Za debila se mi být nechtělo, ale provokovat
druhou stranu se taky nejevilo jako příliš strategický. Ono to obecně spíš
vypadalo, že v tomhle případě můžu druhému kolu rovnou zamávat. Než jsem
stihla vymyslet precizní, ale ne drzou odpověď, přišel mi mail, že se mám za
dva týdny ráno dostavit na MŠMT k pohovoru. Bezva, zrovna když mám
dovolenou… Musela jsem z ní kvůli tomu předčasně odjet a byla jsem
naprdnutá. Taky mi řekli, že jsme ve druhým kole celkem čtyři. To nevypadalo
dobře.
Pohovor s panem profesorem probíhal v budově MŠMT
a trval skutečně přes hodinu. Dostávala jsem samé zajímavé otázky a odpovídala
vskutku profesionálně.
„Co si myslíte o tom, že byste učila češtinu?“
„Cože? No to teda nevím. Konverzace bych asi zvládla, ale učit jazyk, to bych
nerada. Víte, ze zkušenosti z finštiny vím, že rodilý mluvčí je nejhorší
učitel svého jazyka. Takže já bych češtinu učila dost nerada.“
„Tak, teď
otázka, která musí padnout: Proč si myslíte, že jste nejlepší kandidát?“
„Tak, teď
odpověď, která padnout nesmí: Jenže já si nemyslím, že jsem nejlepší kandidát.“
Jsem fakt ráda, že na stole bylo dost vody pro můj potící se mozek. Přišly ale i odlehčující momenty.
„Co si
myslíte o tom, že byste se musela přestěhovat do chladnějšího klimatu? Přeci
jen, máme celkem zimu, mrzne, trvá to dlouho,… tak jak byste se s tím
vyrov---- jo vy jste byla v tom Finsku. Tak nic, beru zpět.“
„Tak dál.“
„Ale pozor,
my máme zimu, ale máme taky topení.“
„Nene! I
tenhle vynález už k vám doputoval?!?“
„Takže
funerální kultura? Je to smutný?“
„No, proč
myslíte, že mám na sobě červený, nikoli černý šaty?“
A pak mi za týden přišel e-mail, že mě vybrali. Že si s tím výsledkem tak pospíšili, mě docela potěšilo, protože dle původních propozic to
měli sdělit v červenci a nástup byl koncem srpna. A zařizujte milion věcí,
když má celá zeměkoule dovolenou…
Hustě pěkně Ty!-) Sešlo se fakt hodně věcí, aby se to povedlo, tak to už MUSÍ něco znamenat. Jako únik před baťůžkovou módou je to sice MALIČKO overkill, ale na to s3r3 Bílej tesák - Kanada FTW! Btw. ten projekt je o funusální kultůře v Kanadě?-)
OdpovědětVymazatJenže ty, kámo, nevíš, jak já v tom Finsku s těma batůžkama trpěla... To je naprosto vážná věc! :-D
VymazatA ano, sešlo se toho fakt dost, takže to tak asi má být :-)
A „Nene! I tenhle vynález už k vám doputoval?!?“ jsi říkala Ty?-)
OdpovědětVymazatJo. Tou dobou už jsme nebyli moc formální...
VymazatLOL!-D A ten Tvůj projekt je teda podávala stále pod názvem "Materiální funerální kultura raného novověku na příkladu Prahy" nebo jsi něco měnila?
VymazatPodávala jsem ho pod jeho poetickým názvem "Supra sepulchrum mortui fac memoriam."
VymazatAle neměnila jsem nic, protože o to šlo - zjistit percepci :-)