evarozalie

Cesta „Tady máte formuláře, ty mi po příjezdu vyplňte. Zároveň si schovejte všechny účtenky, účtenky od letenek, od taxíků a pošlete mi je. Máte nárok na hrazení cestovních výdajů, diety a kapesné.“ „Jo, tak moc děkuju, že jste mi to posledních deset minut trpělivě vysvětlovala, už to asi začínám chápat. Jo a tady je ještě položka ´cestovní pojištění´." „Ale na to nárok nemáte.“ „Aha, já jen, že je ta položka v tom formuláři, co jste mi poslala a taky je to ve smlouvě, že to musím mít povinně.“ „No to sice musíte, ale nárok na proplacení nemáte.“ „Hm, to dává smysl.“ „A vy po mě chcete účtenku za letenku, ale tu přece máte vy. A taky tady uvádíte měnu v USD, ale já budu vykazovat v CAD. Jo a píšete mi to tady na dva dny, to už jste to spočítali i za cestu zpátky? Aha, nevíte. Tady máte ty účtenky. Cože? Jak nepotřebujete? Jak zdarma poskytnuté jídlo v letadle? Jak v tubě od zubní pasty?!?“ Cestovní pojištění jsem si zařizovala na ...

Rychlokurz byrokracie O tom, že kulaté razítko je ultimátní magie mající nevyčíslitelnou hodnotu, mne poučilo již finské dobrodružství. Ordung must sein, speciálně, když vám na to bůh vytvořil lejstro. Věděla jsem, jaký úděl mě zhruba čeká, a tak jsem se zhluboka nadýchla, připravila pohotovostní vodku k počítači a napsala na všechny světový strany, co všechno potřebuju. Líbilo se mi především MŠMT, kde můj výjezd koordinovaly tři paní (teda takhle, tři je číslo, o kterém vím). Perfektní na tom bylo, že vzájemně o svých existencích nejspíš neměly ani ponětí. A taky měly dovolenou. Takže jedna mi psala, že mi posílá smlouvu, kterou musím vyplnit a poslat zpátky. Poděkovala jsem, vyplnila, obratem poslala zpátky a o celém tomhle dobrodružství jí pro jistotu napsala ještě e-mail (já jsem totiž vždycky hrozně nervózní, když něco posílám Českou poštou). Odpověď byla v mé schránce (rozumějte mailové) již za dva týdny. Paní se omluvila za delší čekání a vtipně poznamenala, že ...

Rafinovaná finta jak vyfičet před fjálraven  Ta strategie má hodně promyšlených kroků, jejichž popis by zabral dlouho, ale za to by byl nudný. Spokojme se tedy s tím, že Dominika odjela na Zéland a mě to inspirovalo. A pak mi jednou přišel mail, kde se psalo, že jakýsi institut v Kanadě vypisuje výběrové řízení na pozici v podstatě odborného asistenta. Nebyl to sice Zéland ani Austrálie, ale zase za to nabízeli peníze, což mi přišlo zábavnější. Méně zábavný bylo, že chtěli, abychom tu byli rok. Dospěla jsem k názoru, že si to musím promyslet. Promyslela jsem to tak pečlivě, až jsem nestihla poslat přihlášku. Teda byla bych nestihla (vidíte ten předminulý čas? I čeština tyhle temný věci dokáže.), kdyby neprodloužili deadline. Dívala jsem se na tu obrazovku, kde právě svítilo znamení shůry napsané tučnými verzálkami. Dle pravidel přijímacího řízení se do prvního kola posílal badatelský projekt a CV. Pokud se obojí zdálo dostatečně kvalitní, byl kandidát př...

No… jednou to přijít muselo. Asi bylo naivní očekávat, že být v Čechách bude stačit. Nestačilo. Ty hnusný Fjällräven batůžky přišly až sem (připomenout si je můžete tady ). Měly sice docela dobrý zpoždění, ale jakmile dobyly výlohy na synkáči, přes který musím prakticky denně, nebylo na výběr. Takže jsem sbalila kufry. Destinaci je evidentně potřeba vybrat za hranicema Evropy, bo ty batůžky jsou jak mor (haha). Takže přes oceán. A radši někam, kde chápou, jak vypadá funkční batoh… Kanada?