Cesta II.

Rčení „krve by se v něm nedořezal“ pro mne získalo úplně nový a dosud netušený rozměr. Ve chvílích, kdy jsem nebyla ztuhlá panikou, jsem se opřekot modlila k Bohu a slibovala mu hory doly, jen když si ti zlí hoši přijdou pro tentokrát pro někoho jiného. Nejsem si úplně jistá, jestli jsem v tom záchvatu neslíbila i pouť do Mariazell, ale je to možný. Co nakonec zabralo, netuším. Faktem je, že se o pár minut později to letadlo odlepilo i se mnou, která jsem byla obohacena zážitkem, který sice nebyl úplně dobrý, ale za to velmi intenzivní.

Cesta proti proudu času byla následně procházkou růžovým sadem. Značně tomu pomohlo, že se v růžovém sadu podával čokoládový mousse, zmrzlina a tiramisu. Byla jsem tak upokojena, že jediným výraznějším vzrušením bylo to odvěké dilema „chicken or pasta“.

O další vzrušení se postarali až na zemi. Edmonton je malé letiště, a tak tu imigrační oddělení otevírají jenom, když přiletí letadlo. Nějaké. Příslušné. Takže asi tak jednou za dva dny. Je proto jasné, že nejsou úplně přivyklí frmolu, který pak může nastat. Hlavně když ten frmol mluví padesáti jazyky a nekoordinovaně se včetně svých milionů tašek pohybuje po chodbách tam a zase zpátky. Když jsme tak u těch tašek, můj kufr mi vydali bez problémů. Zapřemýšlela jsem, jestli náhodou teď není vhodný čas na to přehodnotit jeho obsah, ale nakonec jsem se rozhodla, že mi to za to trhání folie nestačí. Ona totiž ta folie byla to jediný, co ho drželo po kupě. Jo, možná ještě síla vůle.

Imigrační oddělení mezitím přišlo na to, že má-li fronta odpadnout do příletu dalšího příslušného letadla, bude potřeba otevřít další přepážky. Vyfasovaly jsme s Ems své vlastní úředníky a vydaly se vstříc proceduře, která byla aktualizována před pár dny, takže někteří celníci na tom byli úplně stejně jako my – podstupovali ji poprvé.

Vyfasovala jsem velmi milého a hezkého celníka, říkejme mu třeba Jones, což bylo dobře, protože jsme spolu strávili následující zhruba dvě hodiny. Z toho tak hodinu zašitý v kumbále. Abych předešla jakýmkoli spekulacím, kumbál bylo vlastně oficiální pracoviště pro sběr otisků prstů. Teď totiž každý, kdo žádá o pracovní vízum, musí dát otisky prstů! U Trumpa už to mají a je to takový bájo, že velmi brzo budou mít své otisky i všichni ostatní v Kanadě. Jen doufám, že jim ten sběr půjde rychleji než u mě. Jinak totiž nebude mít otisky nikdy nikdo. Nikde.

„No, ale přesně proto mám přeci biometrickej pas, ne? Tam ty otisky máte…“

„To je pravda, ale ten systém ve skutečnosti funguje tak, že my si tady uděláme naše vlastní vaše otisky, a pak to porovnáme s tím, co máte v pasu.“

„Jo, aha.“

O půl hodiny později jsme stále stáli u otiskové mašiny. Dodnes jsem nepochopila, kde byl vlastně problém. Člověk na tý mašině postupně mačkal jednotlivé prsty, až dokud se nerozsvítilo zelený světýlko, jakože mačká dobře. Pak se ukázal naprosto vzorovej otisk (ještě mám v živé paměti, jak vypadaly mé otisky v Praze), načež mašinka vesele zablikala, že otisk je „low quality“. Pokusili jsme se to skenovat znovu, ale když každý prst skenujete dvacetkrát, zas taková hitparáda to taky není. Zoufalý Jones tedy každý dvacátý první pokus odklikl s tím, že je to dobrý a jako důvod nízké kvality uvedl „chladné prsty“. Jestli se někdy někdo na ten záznam podívá, nutně dojde k závěru, že tam tehdy Jones naskenoval mrtvolu.

O další půl hodinu později dorazila Ems se svou osobní celnicí a kupodivu se jim věci dařily daleko lépe než nám. Paní celnice pak přišla ke mně, podala mi krém a řekla, ať si namažu pacičky. Tou dobou jsme se už s Jonesem prokousali skoro všema prstam a mučili jsme se s malíčky. Po dvacátém skenu mého levého malíčku jsem to už psychicky nevydržela a podívala se na Jonese.

„Hele, officer, a víte, že v tom pasu a tudíž obecně v celý porovnávací databázi jsou jen palce a ukazováčky?“

Dvoumetrový muž na mne vrhl zničující pohled „Jakože to děláme zbytečně?“

„No…“

„Jo.“

Kdyby mi ve výsledku za tu srandu nenaúčtovali 80 dolarů, měla bych pocit, že jsem se vlastně docela dobře pobavila.

Zpátky u přepážky mne přešla sranda ještě jednou, a to když officer Jones prohlásil, abych mu dala kufry pod skener. Nejdřív se mne ještě šibalsky zeptal, jestli jsem je balila sama. Vyděšeně jsem řekla, že ano (to zavánělo průserem), pak jsem se uklidnila a s úsměvem dodala, že samozřejmě s pomocí rodiny (sorry jako). Pak přišla další z chvilek krátkého ale intenzivního modlení, kacířsky rušená nadávkami na folie, a kufry byly uznány Kanadyschopné. Zatímco officer Jones vyplňoval milion a jeden papír, o zábavu se mi staral jeho kolega u vedlejší pultu. Vlastně i kolegyně. S gumovýma rukavicema a nevěřícnýma výrazama tam právě kuchali jeden kufr, ze kterého vyndavali cosi, co z té dálky připomínalo rajčatové konzervy. Tahali jednu za druhou a stavěli z nich docela solidní zídku. 

„Pane, budete muset přijít sem.“

Od vedlejší přepážky se k vizuálním efektům začaly přidávat i zvukové.

„To mě nezajímá, já vám říkám, že tohle je problém.“

Jakože cože, týpek si přitáhne v kufru rajčatovou plantáž a ještě držkuje?

„Podívejte se, vy teď máte dvě možnosti. Buďto sem přijdete, nebo vás předáme policii. Ano, máte ve svém kufru 36 rajčatových konzerv a 10 čerstvých kokosových ořechů…“ Hm, tak tomu kufr asi taky balila rodina.

Inu, o dvě hodiny a dvě stě dolarů poté, co letadlo přistálo, jsme s Ems triumfálně vstoupily do příletové haly, kde byl v podstatě jen jeden člověk. Tím byl pan profesor, tou dobou už mírně zoufalý a nacházející se ve vyšlapaném důlku. 

Pak se na nás s úlevou usmál, naložil do auta a odvezl vstříc novým zítřkům...