Rychlokurz byrokracie

O tom, že kulaté razítko je ultimátní magie mající nevyčíslitelnou hodnotu, mne poučilo již finské dobrodružství. Ordung must sein, speciálně, když vám na to bůh vytvořil lejstro. Věděla jsem, jaký úděl mě zhruba čeká, a tak jsem se zhluboka nadýchla, připravila pohotovostní vodku k počítači a napsala na všechny světový strany, co všechno potřebuju.

Líbilo se mi především MŠMT, kde můj výjezd koordinovaly tři paní (teda takhle, tři je číslo, o kterém vím). Perfektní na tom bylo, že vzájemně o svých existencích nejspíš neměly ani ponětí. A taky měly dovolenou. Takže jedna mi psala, že mi posílá smlouvu, kterou musím vyplnit a poslat zpátky. Poděkovala jsem, vyplnila, obratem poslala zpátky a o celém tomhle dobrodružství jí pro jistotu napsala ještě e-mail (já jsem totiž vždycky hrozně nervózní, když něco posílám Českou poštou). Odpověď byla v mé schránce (rozumějte mailové) již za dva týdny. Paní se omluvila za delší čekání a vtipně poznamenala, že se mezitím daný formulář změnil… Pak jsem taky potkala paní, která po mě chtěla datum letu, že mi bude kupovat letenku. Veselým hlasem sdělovala, že „koupíme vám zpáteční, akorát teda to nejde úplně, protože letenky se prodávají maximálně na rok dopředu. Takže vám teď koupíme zpáteční asi na červen a pak zaplatíme dvě stě eur za přebookování…“ Když mi po tomhle sdělení zase zapadla čelist zpátky, odvážila jsem se zeptat, jestli by nebylo lepší koupit letenku jednosměrnou. Odpověděla mi „že takhle to tady neděláme“, ale k mému vážnému překvapení neměla sebemenší problém s tím, to zkusit. „Já se zeptám naší agentury, třeba to tak udělat půjde.“ Já-se-zeptám-agentury. To jakože je na to potřeba ještě další člověk?! (pozn. je na to potřeba nezávislá agentura, aby nemohlo padnout podezření na účelovky a kampaně) Samo, že bych prostě mohla dostat svůj budget a hotovo. Ale takhle se na tom uživí dalších pět lidí. Nakonec mi sdělili, že bude ekonomicky výhodnější koupit tu zpáteční letenku a zaplatit za přebookování. Jednosměrná letenka by byla příliš drahá. Ve skutečnosti bylo na jednosměrné srpnové letence drahé především to, že ji kupovali v srpnu. Ale vysvětlujte tohle státní instituci... V jistém záchvatu zoufalství jsem se pokusila navrhnout i řešení, že by moje zpáteční cesta mohla být na Vánoce, ale tímhle stupněm magie si nebyl jistý už vůbec nikdo. Inu, a tak jedna paní zadala požadavek další paní, další paní mi koupila letenku, slavnostně jsme bouchli šampáňo, že to máme za sebou… no a pak přišla třetí paní a chtěla po mě účtenku. Dost dlouho mi trvalo, než jsem našla ten správný tón, kterým jsem napsala, že mi letenku kupoval přímo jejich podnik, takže účtenka bude nejspíš na stole její kolegyně… škoda, že takhle vyvinutou byrokracii nezažil Dante. Peklo mohlo být o dost lepší.

Ani kanadská strana se tou dobou nenechávala zahanbit. Nejdřív poctivě mlčela, pak předvedla, co to znamená, když se řekne jednosměrná komunikace. Spočívalo to v tom, že v odměřených dávkách poskytovala určité množství informací. Většinou jste pak cítili potřebu znát i detaily, ale o nich už mlčela. A rozhodně se nenechala znervóznit množstvím dotazů, které jí chodily od mých kolegyň. Že se něco takového děje, jsem se dozvěděla až ve chvíli, kdy kolegyním ruply nervy a začaly psát úplně všem. Znervóznělé tím, že jim nikdy nikdo na nic neodpoví (hlubší vztah navázaly pouze s automatickými odpověďmi), začaly psát, komu se dalo. Mě znervóznělo jen to, že mi 14 dní nikdo neodpověděl ohledně bydlení, ačkoli se to dle všeho mělo stát do pěti minut (nějak se mi nechtělo opakovat finskou zkušenost). Jakmile se tohle vyřešilo, zjistila jsem, že není nic, co by mě mohlo užírat. Kájn štrés. Takže mi buďto nedochází něco podstatného, nebo jsem se za ta léta konečně naučila mít to na salámu… Vzhledem k tomu, že je to poslední dobou můj životní cíl, odměnila jsem ten přístup dvoudeckou červenýho (dovolená v Itálii). Svým kolegyním jsem napsala zajisté velmi uklidňující dopis, že nemám ani zvací dopis (základní podmínka pro udělení pracovního víza), ani detaily ohledně víza procesu, ani proplacený účet za požadavek na vízum, a že netuším vlastně vůbec nic… krom toho, že dle původního plánu bychom všechny tyhle věci už měli dávno mít. Nemáme. A je mi to – další dvoudecka – upřímně u … škyt. A ne, ani deset dní před začátkem konference se mě nikdo nezeptal, jak se bude jmenovat můj příspěvek. On je to vlastně možná docela cool postoj. Možná, že TAM jsou nad tyhle věci povznesený. To je dobře. Mě totiž naopak stresuje, když se mě někdo v lednu ptá, o čem budu mluvit v září.

Zní to trochu jako sci-fi, ale informace nakonec tak nějak porůznu dorazily (ne všechny, každá jindy a jinak, některé si trochu protiřečily a jiné nebyly kompletní, ale v zásadě to nebylo nic, s čím by si mozek, který absolvoval fildu, neporadil). Uklidnila mne předchozí fellow, která mi potvrdila, že potřebuju akorát ETU (ani teroristy ani pánve, ale evidenci příchodů do Kanady, kde se vás zeptají, jestli trpíte neléčenou syfilidou) a všechno ostatní se vyřeší na hranici. Znervózňovaly mne kolegyně, které přesto cítily potřebu vyplňovat milion a jeden online formulář. Teda to by mne nechávalo v klidu, znervózňovala mne jejich potřeba to se mnou sdílet. Předchozí fellow mi ale svatosvatě slíbila, že milion a jeden formulář mi bude úplně k prdu. „Věř mi, já to taky udělala, takže ti můžu odpřísáhnout, že se mě na to nikdo ani nezeptal a já ztratila týden svýho života“. Tak jsem se rozhodla, že týden svýho života ztrácet nechci. Doufejme tedy, že toho ve výsledku neztratím víc…