Cesta
„Tady máte formuláře, ty mi po příjezdu vyplňte. Zároveň si schovejte všechny účtenky, účtenky od letenek, od taxíků a pošlete mi je. Máte nárok na hrazení cestovních výdajů, diety a kapesné.“
„Jo, tak moc děkuju, že jste mi to posledních deset minut trpělivě vysvětlovala, už to asi začínám chápat. Jo a tady je ještě položka ´cestovní pojištění´."
„Ale na to nárok nemáte.“
„Aha, já jen, že je ta položka v tom formuláři, co jste mi poslala a taky je to ve smlouvě, že to musím mít povinně.“
„No to sice musíte, ale nárok na proplacení nemáte.“
„Hm, to dává smysl.“
„A vy po mě chcete účtenku za letenku, ale tu přece máte vy. A taky tady uvádíte měnu v USD, ale já budu vykazovat v CAD. Jo a píšete mi to tady na dva dny, to už jste to spočítali i za cestu zpátky? Aha, nevíte. Tady máte ty účtenky. Cože? Jak nepotřebujete? Jak zdarma poskytnuté jídlo v letadle? Jak v tubě od zubní pasty?!?“

Cestovní pojištění jsem si zařizovala na letišti, protože jsem na to zapomněla. Taky jsem nadlehčovala kufr, protože na jeho váhový limit jsem bohužel naopak nezapomněla. Můj milý a můj táta se zatím domluvili, že mě odvezou na letiště a pak se asi opijou. Bezva plán takhle při čtvrtku. A já jako co? Já se chci taky opít! A jak to mám asi sakra provést na jednom z nejdražších letišť na světě!

Vymyslela jsem poťouchle geniální plán, že nejlevnější variantou mého opíjení bude, když se vykašlu na všechny hospody a budu si kupovat minilahvičky v duty free shopech, protože přepočítáno na poměr cena : výkon je tohle varianta economy. Možná ještě víc economy by bylo koupit celou velkou láhev, jenže šance, že bych se jí podívala na dno, byla bohužel velká.

Zrovna v momentě, kdy jsem si to štrádovala pro další minikousek, postavila si mi do cesta modlitebna. I když jsem věděla, že tady je, opět mne to zvládlo překvapit. Vysoukala jsem se nahoru a strávila meditativní chvilku ve velmi sterilní místnosti. Těžko říct, kterému Pán Bohu jsem tam vysvětlovala, jak bych byla ráda, kdyby se tu všichni mohli mít fanfárově a nikam nechodit, alespoň dokud zase nepřijdu já, ale věřím, že si to tam předaj.

Další minilahvičku jsem už nestihla, protože boeing KLM odstartoval včas a jak jsem tak vyhlížela z okýnka legendární liberální Amsterdam, kde jsem se měla setkat s maďarskou fellow Ems, došla mi jedna nemilá věc. Při balení jsem do kufru prostě hodila lékárničku. A v té lékárničce bylo s velkou pravděpodobností také mazání od Štěpána. Jistá jsem si tím sice nebyla, ale to, že jste paranoidní, ještě neznamená, že po vás nejdou… Po zbytek cesty nebylo třeba hledat žádnou další zábavu.

Jak se to dělá, když Vás chtějí zavřít za pašování? Vybavila se mi vzpomínka na paní na check-inu, která mi sympaticky projela kufr a hledala drogy… Vyčmuchnou vás už v letadle a nenechají vystoupit? Najdou si vás na letišti? Uši mi povyrostly asi tak o pět čísel, jak jsem stále poslouchala, co zrovna hlásí v letištním rozhlasu.
„Vy jděte támhle k přepážce,“ sdělila mi paní při boardingu poté, co scan mého pasu zablikal. Jasně, nebo vás prostě nenechají nastoupit do letadla.
„Ehm, dobrý den. Děje se něco?“ Dobrý je, že takových je nás tu víc.
„Ale ne, jen nějaký interní problém v naší databázi.“ Jo, takhle se tomu teď říká… „Je to v pořádku, můžete jít. Šťastnou cestu.“
Probojovala jsem se až na úplný konec letadla a s úlevou si sedla.
„Promiňte, nejspíš mi sedíte na místě,“ kdosi se nade mnou nakláněl.
„To asi ne, tohle je 43 J.“
„No právě.“
„No právě.“
„Dobrý den, prodali jste dvě letenky 43 J, co s tím budete dělat?“ Letuška, kterou jsem právě začala otravovat, je otravovaná už dalšíma čtyřma lidma s dost podobnýma problémama. A to ani není pondělí.
„Moc mě to mrzí, podívám se, která z těch letenek je špatná. Aha, takže paní Žársó, špatná je ta vaše.“
„Bezva. Co s tím?“
„Budeme to řešit.“ A pak ta paní zmizela a už jsem ji víckrát neviděla.
Vzpomněla jsem si na to, jak před začátkem boardingu vyhlásili, že let je přeplněný o dvě místa a že dají království a půl princezny tomu, kdo bude svolný letět druhý den. To království spočívalo v hotelu, dietách a 600 euro na hlavu. Snažila jsem se zjistit, jaký názor na věc má Ems, ale tvářila se velmi zodpovědně, že my to nejspíš udělat nemůžeme. Já si myslím, že jsme mohly. Jak jsem tam stepovala u záchodků v přeplněném letadle dalších dvacet minut, došlo mi, že jsme i měly. A tak jsem se připravovala na noc v Amstru a nadávala si, že teď už to asi s půl princeznou navíc nebude…

„Tak paní Žársó, 35 E je Vaše sedadlo, příjemný let.“
Prošla jsem se ztichlou uličkou (taková ta chvíle, kdy všichni sedí, vy jediní stojíte a všichni na vás čučí. Nahý v trní se tomu říká.) k jedinému sedadlu v celém letadle, které bylo očividně prázdné. Tak hlavně, že to odhalili taky.
S výdechem jsem si dřepla, „tady váš kapitán. Omlouvám se, ale budeme mít ještě minimálně dalších deset minut zpoždění. U jednoho z našich pasažérů se našly nebezpečné látky v kufru. Pasažér bude muset opustit palubu, kufr jsme se z bezpečnostních důvodů rozhodli vyložit také. Nyní musíme vyčkat na příchod policie. Snad to nebude dlouho trvat, už jsou na cestě.“

Do-pr-de-le. 

Komentáře

  1. Chyba lávky. Marně hledám to kouzelné tlačítko "Další díl"!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty jo, tady se ztrácejí komentáře...
      No, psala jsem, že jsem se rozhodla přidávat příspěvek jednou týdně vždycky v neděli večer, abyste ho mohli mít v pondělí ráno a zlepšit si tak pondělí :-)

      Vymazat
    2. Nevím, jestli to tak mysleli i tvůrci mých oblíbených seriálů, ale rozhodně to funguje. Dobrý věci v pondělí, potom to tak nebolí. A taky MOC pomáhá, když člověk nemusí pracovat hned od rána:)

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu