evarozalie

Dneska vám nic nenapíšu. Padám na řidítka. Dorazily k nám Vánoce. Bylo by to super, kdyby to nezahrnovalo stavení milionu dekorací, nadílku deadlinů "do konce roku 2018" a putovní institucionální vir. Flitry mám až tam, nevím, čí jsem a jestli se náhodou nejmenuju Rudolf, a zatímco si zapisuju nejdůležitější poznatky o komemorativní sepulkrální kultuře raného novověku, zpívám si koledy a v hlavě porovnávám všechny várky Štěpánova vaječňáku (lihovej, rumovej, staromysliveckej) s kanadským eggnogem (představte si řídkej vaječňák bez volume. Velmi smutný příběh.).  Taky by mě zajímalo, jestli jsou čutňáci klasickou středoevropskou faunou. Protože z našich instalací to tak vypadá. No nic, půjdu spát. Užívejte pondělí. Tady  pár flitrů a naše dnešní celodenní zábava - aktualizace -  zde :-)

Cesta II. Rčení „krve by se v něm nedořezal“ pro mne získalo úplně nový a dosud netušený rozměr. Ve chvílích, kdy jsem nebyla ztuhlá panikou, jsem se opřekot modlila k Bohu a slibovala mu hory doly, jen když si ti zlí hoši přijdou pro tentokrát pro někoho jiného. Nejsem si úplně jistá, jestli jsem v tom záchvatu neslíbila i pouť do Mariazell, ale je to možný. Co nakonec zabralo, netuším. Faktem je, že se o pár minut později to letadlo odlepilo i se mnou, která jsem byla obohacena zážitkem, který sice nebyl úplně dobrý, ale za to velmi intenzivní. Cesta proti proudu času byla následně procházkou růžovým sadem. Značně tomu pomohlo, že se v růžovém sadu podával čokoládový mousse, zmrzlina a tiramisu. Byla jsem tak upokojena, že jediným výraznějším vzrušením bylo to odvěké dilema „chicken or pasta“. O další vzrušení se postarali až na zemi. Edmonton je malé letiště, a tak tu imigrační oddělení otevírají jenom, když přiletí letadlo. Nějaké. Příslušné. Takže asi...